Xenakis Only

O podujatí

Koncert z děl Iannise Xenakise byl koncipován Petrem Kofroněm, uměleckým ředitelem Opery Národního divadla v Praze, pro cyklus koncertů soudobé hudby Pražské komorní filharmonie s názvem „Krása dneška“, které se konají na pražské experimentální scéně Roxy/NoD. Tento unikátní cyklus mezi koncertními řadami českých symfonických orchestrů má za úkol uvádět díla a tvůrce avantgardní hudby 20. století i kompoziční osobnosti hudební scény posledních let, přiblížit je současnému publiku a získávat tak nové posluchače a fanoušky soudobé hudby. V případě výběru věnovaného Xenakisovi chce koncert zachytit výrazné gesto a názor autora v jeho komorní až intimní podobě, na poli spíše črty, portrétu či studie než velkého plátna či objektu pro exteriér.   Mikka, Hunem-Iduhey, Evryali jsou ukázkami typického rukopisu Iannise Xenakise: na malém prostoru, v provedení sólového nástroje či dvou „blíženeckých“ nástrojů (housle a violoncello v Hunem-Iduhey) anebo jednoho vícevrstvého obřího nástroje – téměř orchestru (smyčcový kvartet + klavír) snad dají rámcovou představu vnitřního světa i jeho odrazů ve zvukových „konstrukcích“ a objektech tohoto hudebního „matematika“ či zvukového „architekta“, jak je často Xenakis nazýván.   Mikka (1971) a její mladší sestra Mikka S (1976) jsou věnované dceři Xenakisového pařížského nakladatele Salaberta. Xenakis zde pracuje se zvukovým prvkem, jenž ho vždy fascinoval a k němuž se pravidelně vracel: glissando. Zdá se, že glissando je jediným prvkem skladby, že se tak Mikka stává jakousi etudou nebo cvičením k uvolnění levé ruky. Ovšem práce s mikrointervaly, s různými rejstříky a rychlými přesuny mezi nimi právě prostřednictvím glissanda, střídání extrémních dynamik a některých výrazových prvků (sul ponticello, tremolo) a naprosté vzdání se jiných (vibrato, virtuózní smyky) dávají skladbě unikátní a celistvou integritu. Pro někoho může Mikka být odrazem zvukových experimentů s tereminem či jinými zvukovými generátory, jinému může symbolizovat mystickou cestu jednostopého hlasu, jeho hledání vlastní identity a pak i způsobu jejího (sebe)vyjádření a nakonec zkoumání hranic existence vlastní i světa kolem.   Hunem-Iduhey z Xenakisova posledního tvůrčího období věnovaná Yehudi Menuhinovi je spíše než duem možná „zpěvem“ páru navždy spojeného, projevem nerozlučného „siamského“ blíženectví více než soupeřivou přehlídkou nástrojových možností, v tomto případě houslí a violoncella. Nástroje se spojí v jednu smyčcovou skupinu, v monolit dřeva a neregulovatelné vlny zvuku.   Evryali, druhá ze samostatných klavírních skladeb Iannise Xenakise, je po všech stránkách výzvou. Monumentálně nastíněným územím, na kraj kterého se klavírista coby dobyvatel a válečník staví, rozhoduje se kombinací zkušeností a intuice, které cesty je reálné zdolat a které z charakteristických bodů a teritoriálních kót nemůže minout, aby mohl podat věrohodnou zprávu o uskutečněné cestě. Ostatně, sám Xenakis při předávání Evryali její zadavatelce, klavíristce Marie-Francoise Bouquet, věnoval instrukci: „Zde máte skladbu. Podívejte se na ni, a pokud dospějete k názoru, že s ní můžete něco udělat, hrejte ji.“

David Danel

  Grécke slovo „akea“, vyskytujúce sa vo fragmentoch Herakleitovho spisu O prírode, možno preložiť ako „pokánia“, ale aj „obetovania“; človek sa niečoho zrieka, očisťuje sa, aby mohol ďalej pokračovať kolobeh života. Pre Iannisa Xenakisa to symbolicky znamená zrieknutie sa charakteristických glissánd či komplikovanej metrorytmickej štruktúry. Akea síce majú rytmicky bohatú stavbu a miesta so xenakisovsky drsnou zvukovosťou, hlavný dôraz je však kladený na harmonickú a melodickú stránku; konkrétne na svojsky budované intervalové rady inšpirované skladateľovou fascináciou zvukom jávskeho gamelanu. Najsilnejšie to badať v momentoch, akým je napr. klavírne ostinato približne v prvej tretine skladby, kde Xenakis akoby vzdával hold svojmu učiteľovi Olivierovi Messiaenovi.   Iannis Xenakis (1922 – 2001) prežil búrlivú mladosť počas gréckej občianskej vojny v 40. rokoch 20. storočia. Narodil sa v Rumunsku gréckym rodičom a ako 10-ročný sa presťahoval späť do ich vlasti. Jeho záujem o hudbu pochádzal už z rodinného prostredia, a Xenakis aj popri štúdiu stavebného inžinierstva a architektúry bral hodiny harmónie a kontrapunktu. Neskôr po vojnových skúsenostiach emigroval do Francúzska, kde našiel prácu v ateliéri vychýreného Le Corbusièra, najskôr ako jeho asistent, potom aj spolupracovník. Neustávajúci záujem o hudbu ho priviedol k štúdiu u francúzskych velikánov – Dariusa Milhauda, Arthura Honneggera, avšak najviac pochopenia pre jeho talent mal Olivier Messiaen. Xennakisova tvorba najprv čerpala z dedičstva gréckej hudby, neskôr objavil seriálnu techniku a elektroakustickú hudbu. Nakoniec sa Xenakis osamostatnil ako skladateľ a venoval sa aj matematickým princípom v počítačom podporovanej kompozícii.

RK